Mladá žena se vydala sama do arménských hor, aby utekla před bolestí z rozchodu. Během výletu ji zastihla prudká bouře, ztratila orientaci a ocitla se sama, bez signálu a přístřeší. Bojovala s chladem i strachem, ale nakonec našla pomoc u místních pastevců. Tato zkušenost ji změnila a přivedla k novému pohledu na sebe samu i svůj život.
Nikdy jsem nebyla typ holky, co by lezla po horách. Ale něco mě táhlo do Arménie – možná touha po tichu, možná útěk od života, který mi přerůstal přes hlavu. Netušila jsem, že mě tam čeká největší zkouška mého života. Bouře v horách, ztráta orientace a bezmoc, která mě naučila víc než roky terapie.
Do Arménie jsem letěla v červenci. Sama. Přátelé kroutili hlavou – že je to nebezpečné, že je to daleko, že mám zůstat v Evropě. Ale já už byla unavená z Evropy. Z měst, hluku, lidí. Potřebovala jsem zmizet. Sama před sebou, před minulostí, před vztahem, který se rozpadal a bolel víc než cokoli jiného.
Arménie mi přišla ideální. Levná, divoká, opomíjená turisty. V Jerevanu jsem si půjčila auto a vydala se do oblasti Tavush, do národního parku Dilijan. Překvapilo mě, jak moc tady vše připomíná Kavkaz – lesy, mlhy, kláštery rozeseté po stráních, staré ženy prodávající vlašské ořechy u cesty.
První den v horách byl jako z pohádky. Vyšla jsem z vesnice Haghartsin a stoupala do kopců s výhledem na nekonečné lesy. Les byl tichý, čistý, skoro posvátný. Potkávala jsem jen pár pasáků, kteří mi s úsměvem mávli. Přespala jsem ve staré dřevěné boudě, kterou jsem objevila u stezky. V noci pršelo, ale ráno bylo nádherně. Slunce, vůně mokré trávy a čerstvý vzduch.
Druhý den jsem se rozhodla sejít z turistické cesty – byla jsem si jistá, že s mapou a GPS nemám šanci se ztratit. Po pár hodinách jsem si ale uvědomila, že jsem signál ztratila. A že přede mnou není žádná značka. A že se zatáhlo.
Bouře přišla jako lusknutím prstu. Prudký vítr, déšť, blesky. Udělalo se chladno. Snažila jsem se jít dolů, ale terén byl kluzký. Spadla jsem. V hlavě mi zablikalo: „Klid. Nepropadej panice.“ Ale panika už byla ve mně.
Sedla jsem si pod skálu, vytáhla nouzový spacák a snažila se schoulit do sebe. Třásla jsem se zimou, ale ještě víc strachem. Začala jsem přemýšlet o tom, co dělám. Proč jsem sem jela? Před čím vlastně utíkám? Před mužem, co mě nikdy doopravdy nepoznal? Před životem, co mi připadal cizí? V té chvíli jsem si přiznala věci, které jsem si v bezpečí domova nepřipustila.
Hory mě vysvlékly donaha – obrazně i skoro doslova. Ukázaly mi, jak malá jsem. A jak silná zároveň.
Ráno jsem se vzbudila úplně ztuhlá. Mlhou jsem slyšela zvonce. Nejdřív jsem si myslela, že halucinuju. Ale pak se mezi stromy vynořil muž – pastevec s ovcemi. Byl překvapený, ale ne vystrašený. Pomohl mi vstát, něco mi řekl arménsky, a mávl, ať jdu s ním.
Dovedl mě do osady, která nebyla na žádné mapě. Dvě kamenné chalupy, jeden pes, čaj na ohni. Starší žena mě přikryla dekou, dala mi suché ponožky, chleba a med. Seděla jsem tam a brečela. Ne zimou. Úlevou.
Zůstala jsem s nimi tři dny. Telefon stále bez signálu, ale bylo mi to jedno. Byla jsem v bezpečí. A měla jsem čas přemýšlet. O sobě. O tom, co opravdu chci. A poprvé po letech jsem se necítila ztracená.
Když mě našli záchranáři, nebyla jsem tou vystrašenou holkou, která se vydala hledat útěchu do cizí země. Byla jsem jiná. Hlubší. Klidnější.
Po návratu domů mi Arménie zůstala pod kůží. Nejen pro svou divokou krásu. Ale pro to, co mi dala: možnost se ztratit – a tím najít samu sebe.
