Studovala jsem dlouho vysokou školu, takže na nějakého přítele nebo zakládání rodiny jsem vážně neměla čas. Možná mě v tom poměrně dost poznamenal i rozvod rodičů, kdy jsem zůstala bydlet s mámou a sestrou. Máma od té doby v...
Studovala jsem dlouho vysokou školu, takže na nějakého přítele nebo zakládání rodiny jsem vážně neměla čas. Možná mě v tom poměrně dost poznamenal i rozvod rodičů, kdy jsem zůstala bydlet s mámou a sestrou.
Máma od té doby v podstatě nenávidí mužské pohlaví a na mého otce pořád nadává. Asi proto jsem si v brzkém věku žádného přítele nehledala a spokojila jsem se s rodinným životem, který jsem trávila s mámou, sestrou a babičkou.
Ve třiceti jsem se rozhodla pro založení rodiny
Když jsem se o dítěti doma bavila, tak mi babička říkala, že je dnes normální rodit ve 40 letech, takže na to mám určitě čas.
Dokonce mi jednou říkala, že by bylo nejlepší si zajít do sperma banky, kde bych se nechala oplodnit a nemusela bych se tak otravovat s žádným chlapem.
Nevím, proč jsem jejich názory přijímala za své, ale každopádně vystřízlivění bylo velice hořké. Když jsem pak našla toho pravého, se kterým jsem chtěla založit rodinu, tak nám to skoro rok nešlo. Vydala jsem se na prohlídku ke svému lékaři. Můj gynekolog mě poslal okamžitě na operaci.
Operace dopadla naprosto fatálně
Bohužel tato operace dopadla pro mé tělo fatálně a já už nebudu moci mít nikdy své děti. Velice lituji toho, že jsem se doma tak uzavřela a v podstatě nežila svůj vlastní život. Možná už jsem mohla mít doma dvě děti a všechno by bylo v pořádku.
Vyrovnat se s faktem, že nikdy nebudu moci mít děti, je opravdu hrozné. Až teď si vše pořádně uvědomuji, zejména to, že vlastně budu pořád jen sama.
Obviňuji za to vnitřně mámu i babičku a snažím se sestře vysvětlit, aby na jejich rady rozhodně nedala a pořídila si děti co nejdříve. Naději mám tak už jen v tom, že ze mě bude snad alespoň dobrá teta.
