Autorka popisuje svoji sólo cestu stopem napříč Marokem, během které se musela naučit důvěřovat úplně cizím lidem – především mužům. Zažila krásné i nepříjemné momenty, ale právě díky odvaze a intuici poznala jinou kulturu, sebe samu a sílu ženské intuice. Cesta jí změnila život i vnímání strachu a svobody.
Nikdy jsem nebyla dobrodružný typ. Ale po třicítce jsem si najednou řekla: Teď, nebo nikdy. Koupila jsem jednosměrnou letenku do Maroka, sbalila batoh a rozhodla se procestovat zemi sama – stopem. Netušila jsem, že tahle cesta mě naučí mnohem víc než všechna školení a vztahy dohromady.
Přistála jsem v Marrákeši s jedním batohem, tlukoucím srdcem a nulovým plánem. Uměla jsem sotva pár frází francouzsky, arabsky samozřejmě vůbec. První noc jsem strávila v hostelu, kde jsem poznala pár cestovatelů – většina z nich muži. Byli přátelští, ale v jejich pohledech jsem cítila něco víc. Něco, co jsem jako sólo cestovatelka nemohla ignorovat.
Přesto jsem ráno vyrazila sama. První cíl: pohoří Atlas. Na mapě to vypadalo jednoduše – chytím stop, pár hodin jízdy a pak nějaký trek. Jenže realita byla jiná. Na okraji města jsem stála s nataženým palcem, zatímco auta kolem mě projížděla a muži za volantem na mě různě mávali. Někteří slušně, jiní… no, jinak.
Po půlhodině mi zastavil dodávkový Peugeot. Dva starší muži, Arabové, bez angličtiny, ale s velkým úsměvem a gestem, že mě vezmou. Byla jsem nervózní. Sama se dvěma cizinci, v zemi, kterou neznám. Ale intuice neřvala, a tak jsem nastoupila.
Prvních dvacet minut jsme jeli v tichu. Pak začali hrát hudbu, gestem mi nabídli vodu. Usmívali se, ukazovali mi palce nahoru, a já si poprvé uvědomila, že tohle je naprosto běžný marocký přístup – štědrost bez postranních úmyslů. Vysadili mě ve vesnici pod horami, zamávali a odjeli. A já tam zůstala sama, s batůžkem a divným pocitem v břiše – směsí úlevy a nevíry, že to vyšlo.
Takových stopů bylo během mé cesty desítky. Jednou mě vzala rodina s pěti dětmi, jeli namačkaní v malém autě, ale přesto mi uvolnili místo a dali mi sušenky. Jindy mě vzal muž s velbloudem v kufru. Vážně. Říkal mu Mustafa a tvrdil, že ho veze na svatbu. Jeli jsme dvě hodiny a já poslouchala jeho směs francouzštiny, berberštiny a gest. Byla to nejpodivnější jízda v životě – a přitom nádherná.
Ne všechny zážitky byly příjemné. Jeden řidič na mě během jízdy sahal. Ne nijak brutálně, ale dost na to, abych mu po patnácti minutách řekla, že chci vystoupit. Srdce mi bušilo, ale podařilo se mi přesednout do dalšího auta – s ženou, která mě vzala rovnou do svého domu, nabídla mi čaj a ukázala fotky svých dětí.
Zažila jsem dny v poušti, kde mě místní nomádi učili péct chleba v horkém písku. Spala jsem na střeše ve Fezu, koupala se ve vodopádech u města Ouzoud a zamilovala si marocký čaj, který chutná jako cukrový mátový sen.
Nešlo jen o místa. Šlo o lidi. O to, že jsem musela důvěřovat. Cizím mužům, ženám, dětem, sobě. A že jsem poznala, jak hluboce v sobě máme zakořeněný strach – a jak je často neopodstatněný.
Vrátit se domů bylo těžší, než jsem čekala. Najednou mě ohlušilo ticho bytu, chyběl mi chaos marockých ulic a srdečný smích lidí, kteří nic nemají, a přesto se rozdávají. Přestala jsem se bát neznámého. Naučila jsem se říkat „ne“, ale taky „ano“ – věcem, které bych dřív zavrhla.
Dnes, když se mě někdo zeptá, jestli bych to udělala znovu, odpovídám bez přemýšlení: Ano. Protože teprve když se vzdáš kontroly, zjistíš, co všechno jsi schopná zvládnout. A někdy stačí jen nastoupit do auta úplně cizím lidem – a důvěřovat.
