Když jsem se ženil, tak mi bylo teprve 19 let. Ženil jsem se tak nějak z povinnosti, protože manželka byla v té době těhotná. Za těch 16 let společného života mezi námi vzniklo velmi silné pouto. Nebo alespoň já...
Když jsem se ženil, tak mi bylo teprve 19 let. Ženil jsem se tak nějak z povinnosti, protože manželka byla v té době těhotná. Za těch 16 let společného života mezi námi vzniklo velmi silné pouto. Nebo alespoň já jsem si to myslel do doby, než si manželka zabalila vše, co doma měla, a rozloučila se s tím, že ode mě odchází a stěhuje se pryč.
Nechtěla mi říct, kam se stěhuje
Když si zabalila vše, co potřebovala, tak vyrazila od našeho společného domu pěšky. To mě trochu zarazilo, protože u nás na vesnici nejezdí ani autobusové spoje či vlak. Nejbližší vesnice je o 15 kilometrů dál, kde jsou na tom s dopravou podobně jako my tady.
Ihned mi bylo jasné, že za tím musí stát někdo z vesnice. Věděl jsem, že se to dřív nebo později musím dozvědět.
Jako každý chlap jsem v této situaci vyrazil rovnou do hospody se pořádně opít. Doufal jsem, že to manželka vzdá a najdu ji doma. V hospodě jsem cítil velice divnou atmosféru a pořád nějaké šuškání.
Musel jsem za každou cenu zjistit, kam žena odešla
Když jsem toho už měl dost, tak jsem asi po dvou hodinách praštil do stolu a chtěl po ostatních, ať mi řeknou, kde moje žena je. Po chvíli dostal kamarád odvahu a oznámil mi, že se nastěhovala k mému bratrovi, se kterým to táhne už minimálně 5 let.
Asi si dokážete představit to zklamání a zlost, která ve mně byla. Najednou jsem přišel nejen o ženu, ale i o bratra a málem i mého syna.
Ve své vesnici jsem terčem posměšků
Je to už skoro rok a žena stále žije u mého bratra. Se mnou ani jeden z nich nekomunikuje a já jsem u místních pořád terčem posměšků. Oblíbený je zejména ten, že jsem si sice nedokázal udržet ženu, ale alespoň to zůstalo v rodině.
Čím dál víc přemýšlím o tom, že vesnici, ve které jsem žil celý život, opustím. Nic dobrého mě tu už nečeká.
