Má dcera byla vždy moje sluníčko. Když byla malá, tak jsem se jí věnovala tak moc, až jsem ji strašně rozmazlila. Nebyla jsem v tom sama, protože manžel dělal úplně to stejné. Když dcera dostudovala střední školu, tak na...
Má dcera byla vždy moje sluníčko. Když byla malá, tak jsem se jí věnovala tak moc, až jsem ji strašně rozmazlila. Nebyla jsem v tom sama, protože manžel dělal úplně to stejné. Když dcera dostudovala střední školu, tak na vysokou školu jít odmítla.
I když by v tom měla naši plnou podporu, tak by vysoká znamenala odstěhovat se do jiného města, ale ona si prostě u nás tak zvykla, že nechtěla jít jinam.
Ze začátku jsem byla ráda, že chce být s námi
Myslela jsem si, že pokud nechce jít na vysokou školu, tak si najde práci a bude šetřit. Opravdu jsem byla přesvědčená, že jakmile bude mít dcera našetřený nějaký základ, ke kterému bych jí s manželem ještě něco přidala, tak si najde svůj byt.
Nechtěla jsem po ní žádné peníze za nájem ani jídlo, protože je to přeci jenom moje dcera a bude lepší, když si peníze bude spořit. Navíc jsem byla v té době i ráda, že chce být ještě chvíli s námi.
Dcera odmaturovala a řekla, že si chce užít ještě posledních prázdnin. Neměla jsem nic proti, protože sama vím, že už takové volno v životě nepřijde.
Musela jsem udělat radikální krok
Po roce jejího válení mi došla trpělivost, protože se pohybovala jen mezi televizí, lednicí a koupelnou. Nechápala jsem to, proč si nehledá slušné zaměstnání. Nejhorší na tom bylo to, že ani doma s ničím nepomohla. Nechala se prostě ode mě obsluhovat.
Když si nějakou práci našla, tak tam vždy vydržela asi měsíc a potom byla zase doma. Takto se to opakovalo celé 4 roky. Musela jsem tomu všemu říct dost a udělat radikální krok.
Po tomto období jsem ji vystěhovala z domu. Stálo mě to hodně přemlouvání, ale udělala jsem to. Brečela mi u dveří s tím, že nemá kam jít, ale je to přeci jenom pro její dobro. Jinak by se nepostavila na vlastní nohy asi nikdy.
