Když jsem se seznámila s Jaroslavem, byla to láska na první pohled. Alespoň z mé strany. Ale i z jeho přeskočila ihned ta pomyslná jiskra, která mezi námi rozpálila oheň vášně. Poměrně brzy jsme se sestěhovali a začali spolu...
Když jsem se seznámila s Jaroslavem, byla to láska na první pohled. Alespoň z mé strany. Ale i z jeho přeskočila ihned ta pomyslná jiskra, která mezi námi rozpálila oheň vášně. Poměrně brzy jsme se sestěhovali a začali spolu žít. Nebylo proč čekat, protože jsme byli toho názoru, že se nejlépe vzájemně poznáme tehdy, když se budeme potkávat každý den.
Když jsme začali spolu žít
Lhala bych, kdybych tvrdila, že všechno bylo jen krásné a bez mráčku. Občas i mračna se objevila a rozpoutala velikou bouři. Tu jsme však vždy ustáli. Pohádali jsme se sice jako ve správném italském manželství, ale o to pěknější pak bylo večerní usmiřování. První větší krize přišla, když jsme se domlouvali, co kdo bude v naší domácnosti platit.
Původně to totiž bylo tak, že jsem většinou financovala všechno já. Jaroslav se totiž přistěhoval do mého pronajatého bytu. On sice občas také nakoupil nějaké jídlo, ale nebývalo to pravidlem. A na nájem nedával ani korunu.
Z lásky k němu jsem zpočátku mlčela, ale pak mi došlo, že to není správné, a Jaroslavovi jsem to řekla. Pochopitelně se mu moc nezamlouvalo, že by se měl také na chodu domácnosti finančně podílet, ale nakonec na to přistoupil. I tak jsem ale stále platila více než on.
Na dítě zapomeň
Další dohadování nastalo, když jsem začala hovořit o dítěti. Už mi táhlo na třicítku, s Jaroslavem jsme žili třetím rokem a docela dobře jsme se už poznali. Uměla jsem si ho představit jako otce našich dětí. Jenže on o tom nechtěl ani slyšet. Na dítě se prý ještě necítí a měli bychom ještě chvíli počkat, protože nám nic neuteče. Nebyla jsem sice ráda, ale přijala jsem to jako fakt.
A uběhly další dva roky našeho společného života, během kterých jsem se ujišťovala, že i když Jaroslav zatím děti nechce, určitě časem změní názor. Byli jsem oba v ideálním věku se zajímavým zaměstnáním a finančně jsme nestrádali.
Žádost o ruku a jak to dopadlo
Žili jsme si s Jaroslavem v pohodě. Chodili do práce a ve volném čase si užívali na výletech nebo na kulturních akcích. Mé kamarádky se postupně vdaly a já zůstávala jediná, která žila s přítelem na hromádce. Mrzelo mě, že Jaroslava ještě nenapadlo mě požádat o ruku. Proto jsem se rozhodla, udělat to já. Pro tuto příležitost jsem si vybrala den, kdy Jarda slavil své třiatřicáté narozeniny.
Připravila jsem jeho oblíbenou večeři, koupila drahé francouzské víno a samozřejmě také zásnubní prsten. Ten mě stále celou výplatu. Byla jsem celá natěšená, jak se Jaroslav k tomu postaví. Předpokládala jsem, že mou nabídku přijme.
Bohužel jsem se velmi spletla. Jaroslav byl překvapený, to ano, ale nedá se vůbec říct, že příjemně. Tvářil se jako bůh pomsty a mumlal něco o tom, že on se vůbec ženit nechce. Prý mu to vyhovuje tak, jak je to nyní. Toto jeho odmítnutí mě velmi zabolelo a cítila jsem se ponížená. Večeři jsem hodila do koše a Jaroslavovi řekla, ať se okamžitě odstěhuje z mého pronajatého bytu.
