Autorka popisuje šokující zkušenost, kdy vlivem dlouhodobého stresu zkolabovala a na několik hodin oslepla, ač fyzicky její tělo fungovalo. Lékaři určili funkční slepotu způsobenou psychickým vyčerpáním. Tento zážitek ji přiměl přehodnotit životní tempo, roli silné ženy a naučit se říct si o pomoc. Text je výpovědí o varovných signálech těla a nutnosti zastavit se dřív, než bude pozdě.
Nikdy by mě nenapadlo, že se dá oslepnout ze stresu. Ale stalo se. Ne na celý život – na několik hodin. Přesto to byla nejděsivější zkušenost mého života. A možná ta nejdůležitější. Protože právě tehdy jsem pochopila, co všechno dokáže tělo, když už duše křičí moc dlouho a nikdo ji neposlouchá.
Bylo mi třiatřicet a žila jsem ve zrychleném tempu. Práce, partner, dvě děti, hypotéka, domácnost. Všechno na mě. A já se přitom tvářila, že to zvládám. Dokonce jsem se tím chlubila. Byla jsem „ta silná“, „ta, co všechno stíhá“, „ta, co si nestěžuje“. A když se mě někdo zeptal, jak se mám, odpověď zněla vždy stejně: „V pohodě. Trochu únava, ale jinak super.“
Jenže to „v pohodě“ byla lež. V noci jsem nemohla spát, srdce mi bušilo jako o závod, občas jsem měla pocit, že se mi motá hlava nebo že se mi tělo vznáší. Doktoři nic nenašli. „Asi stres,“ řekli. Ale já to přehodila přes rameno a šla dál. Neměla jsem čas se hroutit.
Jedno ráno jsem vstala, rozespalá šla do kuchyně a najednou… nic. Žádný obraz. Jen tma. Otevřené oči, ale svět zmizel. Cítila jsem, že stojím, že dýchám, ale neviděla jsem vůbec nic. Byla jsem v šoku. Opatrně jsem se vrávoravě posadila a snažila se dýchat. Srdce mi tlouklo, hlava hučela. A já si myslela, že právě přichází konec.
Volala jsem partnerovi. Ten přijel okamžitě a odvezl mě na pohotovost. Tam mě vyšetřili, udělali CT hlavy, testy očí, vše. Výsledek? Nic. Žádné poškození, žádný infarkt, žádný nádor. Lékař se mnou mluvil klidně a pomalu. Pak se naklonil a řekl větu, která mi změnila život: „Vaše tělo už nemůže. A tak si vybralo způsob, jak vás donutit zastavit.“
Dočasná funkční slepota. Výraz, který jsem nikdy neslyšela. Oči jsou v pořádku. Jen mozek odmítá zpracovat vizuální podněty. A příčinou je psychický kolaps.
Vidění se mi vrátilo po několika hodinách. Nejprve v mlhavých obrysech, pak postupně ostře. Ale něco ve mně zůstalo změněné. Strach. Ale také obrovská úleva. Protože už jsem nemusela nic předstírat.
Zůstala jsem doma. Začala jsem chodit na terapii. A hlavně – mluvila jsem. S partnerem, s dětmi, s kamarádkami. O únavě. O bolesti. O tom, že už nechci být „ta silná“. Protože síla není o tom všechno zvládnout. Síla je o tom umět říct: Už nemůžu. Pomozte mi.
Změnila jsem práci. Přestala jsem honit ideály o perfektní domácnosti. A pochopila jsem, že když se nepostarám o sebe, nikdo jiný to za mě neudělá.
Dnes, s odstupem, vím, že to byla záchrana. Tělo mě varovalo dřív, než se stalo něco nevratného. Ne každá žena má to „štěstí“, že tělo za ni zatáhne záchrannou brzdu takto dramaticky. Mnohé prostě jednoho dne zkolabují. A společnost jim řekne: „To jsi přepískla.“
Jenže my ženy nežijeme přepychové životy. My běžíme maratony každý den. A pokud nezpomalíme, riskujeme, že tělo vypne za nás.
Mluvme o tom. Sdílejme to. A dovolme si být unavené, zlomené, slabé. Protože právě v těch chvílích můžeme začít znova. Bez masek. Skutečně.
