Vyrůstala jsem v extrémně chudé rodině. Matka neměla po revoluci práci, protože její obor zanikl a otec, těžký alkoholik, toho zrovna moc nenapracoval, protože nikde nevydržel. Doma nebylo často ani na chleba a veškerou podporu nám dělala babička. Ani...
Vyrůstala jsem v extrémně chudé rodině. Matka neměla po revoluci práci, protože její obor zanikl a otec, těžký alkoholik, toho zrovna moc nenapracoval, protože nikde nevydržel. Doma nebylo často ani na chleba a veškerou podporu nám dělala babička.
Ani telefon jsme neměli, což by matce ulehčilo hledání práce. Ale kdo by to platil, když veškeré peníze šly na otcovy výlevy hlavy?
Babička se starala o mou o 7 let starší sestru, kterou prakticky vychovala. Platila jí školy v přírodě a všechno možné. No a na mě už nějak nezbývalo.
Mé dětství nebylo lehké, necítila jsem žádnou podporu a ve škole se mi posmívali
Do školky jsem nechodila, v podstatě mě vychovávaly čtyři stěny. Kdykoliv se sjelo příbuzenstvo s dětmi, já byla vyšachovaná starší sestrou a nejmladší sestřenicí, protože jsem byla v rodině nejmladší a tím jsem automaticky byla hloupá, ničemu jsem nerozuměla, a hlavně jsem na všechno skočila – jednoduše jsem se narodila jako extrémně upřímný člověk a věřila jsem, že jsou všichni stejně pravdomluvní.
Matka mě nikdy v ničem nepodpořila, v žádném snu, v žádném předsevzetí. Naopak se mi každý jen vysmál, zastrašil mě, že to nezvládnu. Otec měl občas záchvěvy, ale jeho alkoholismus, který posléze přerostl ve schizoidní afekci (předtím trpěl „pouze“ maniodepresí) všechny snahy zase spláchl do kanálu. Hlavně často vybuchoval kvůli úplnému nesmyslu, třeba špatně pochopenému slovu, přeřeknutí a samozřejmě výhružky bitím byly na denním pořádku.
Neměla jsem klid na učení, i když jsem se o to pokoušela, vždycky jsem „špiclovala“ uši, jestli se vedle v kuchyni, která zároveň sloužila jako obývák, něco neděje a každé zvýšení hlasu mi zvedalo tlak.
Ve škole jsem samozřejmě kvůli chudobě (a také papouškovaným názorům, rodiče byli zarytí komunisti, jelikož v tomto režimu vyrůstali a byli zvyklí, že je všechno dostupné – měli práci, peníze, zajištěné bydlení, do práce je vzali a chodit tam museli, ne jako dnes, že musíte pomalu klečet na kolenou a prosit, aby vás milostivě zaměstnali) byla terčem posměchu, nesmyslných obvinění.
Věčně mi chyběly pomůcky, protože jsem na ně neměla a když už jsem je měla, z dobroty srdce jsem pomáhala, když někdo neměl. Asi proto, že jsem sama věděla, že je to nepříjemné, netuším.
Ani od rodičů či kamarádek se mi nedostalo pochopení
S dnešním náhledem si říkám, že jsem se díky „výchově“ na 80 % chovala jako retardovaná, nevěděla jsem vůbec nic a byla jsem schopná se i rozčílit kvůli tomu, že se zpěvačka kapely Nightwish jmenuje Tarja a klávesák Tuomas, aniž by mi došlo, že ve Finsku mají prostě jiná jména než v Americe nebo u nás.
Rodiče a speciálně matka, kterou jsem jako mladší považovala za trpitele, si mysleli, že když něco nepotřebovali vědět oni, já také nemusím. Když to neměli oni a přežili to, tak já to taky přežiji. Možná, že mě chtěli vést ke skromnosti, ale spíše mě to vedlo k depresím a závisti, když jsem viděla, jak spolužáci nosí hezké oblečení, mají mobily, smějí chodit ven, smějí navštěvovat kroužky, mít kamarády a kamarádky.
Já neměla nic z toho. Kamarádky, které jsem na základní škole měla, nevěděly, jestli se mnou kamarádit chtějí nebo ne. Dělaly mi naschvály a pak zase mě měly rády, ale vždycky jsem za všechno špatné mohla já.
Doma mě zase (odmalička) odsuzovali, že všechno moc pitvám, že všechno musím vědět, že brečím, že se směju, že nejím normální jídlo (což byla rozvařená kolínka s vajíčkem a salámem, rýže se salámem, prostě nepoživatelný hnus), že neusnu hned, jak mi rozkážou (mám odmala poruchu spánku, čemuž se dnes nedivím – kdyby vás uspávaly výhružky a televize nahlas plus proud světla z kuchyně, taky byste nemohli usnout).
V mých 12 letech přišel zlom a já skončila v nemocnici
No a ve dvanácti letech se jednoho krásného dne něco změnilo, dostala jsem převysoké horečky a musela jsem být hospitalizovaná. Nejprve na Bulovce, pak v Krči na infekčním, odkud si mě převzali na dětském na Karláku a odtamtud jsem v lednu 2005 putovala znovu do Krče, tentokrát na psychiatrii.
Tam mi diagnostikovali emočně nestabilní poruchu, depresivní sklony a poruchu chování, ale o tom jsem nevěděla. Nezajímalo mě to, hlavně jsem byla přesvědčená, že jsem tam proto, aby zjistili, jestli ty vysoké horečky nebyly z nervů. Pravý důvod jsem se dozvěděla až v 16 letech…
Jelikož to u nás vypadalo tak, jak to vypadalo a byla jsem rovněž hloupá jako rodiče, odmítla jsem brát léky, které mi naordinovali. Bylo mi doporučeno navštěvovat psychologa, jinak prý budu v životě mít velké potíže. Na tohle ale nikdo neslyšel a v okolí mého bydliště ani nebyli dětští psychiatři.
Matka se dokonce později prořekla, že s mým umístěním na psychiatrii souhlasila, jen aby „měla klid“ a za mnou do nemocnice jezdila jen proto, že ji k tomu vždy donutila babička, která bohužel pár měsíců po mém propuštění zemřela na rakovinu – což mi psychicky taky moc nepřidalo a šikana ve škole od mých rádoby kamarádek už vůbec ne.
Další zlom přišel až ve 21 letech, kdy jsem začala svůj život řešit
Později jsem všechno nějak pustila z hlavy, s kamarádkami jsme se usmířily, ale moje „divné“ chování a výbuchy emocí byly skoro na denním pořádku. Až do mých 21 let jsem si ale odmítala přiznat, že je se mnou něco špatně. Říkala jsem, že kdyby mě druzí nechali na pokoji, byla bych taky v klidu.
Dalších pár let uběhlo a já potkala, či spíše jsem byla přemluvena potkat, někoho, kdo mi otočil život o 180°. Prošla jsem si ještě větší žumpou než v dětství (to je na samostatný příběh), ale na druhou stranu mě to probralo, začala jsem se léčit ambulantně. Už 4 roky beru léky, ataky už nemám a dá se říct, že jsem urazila kus cesty.
Rozhodně to tvrdí moje lékařka, já to tak moc nevidím. Jsem anorektička, která hodnotí lidi podle váhy (uznávám obezitu výhradně, pokud je podpořena léky!), jsem hodně prudérní, vzteklá, pořád neumím zacházet s emocemi a mám názory, které nejsou moc oblíbené. A to je kámen úrazu.
Hodně krát se mi za všechny ty roky stalo (naposledy před několika dny), že jsem byla obviněná z rozmazlenosti. A to dokonce vlastní sestrou, která vyrůstala ve stejných podmínkách jako já. Bylo mi předhazováno, že záměrně zůstávám v pozadí, abych mohla škodit lidem (jsem naučený samotář, který se vylívá na internetu, setkání s lidmi je mi nepříjemné), vymlouvám se na hraniční poruchu, jsem nevychovaný fracek, který se schovává za diagnózu atd.
Takové věci mi jsou předhozeny většinou ve chvíli, kdy se nenechám „složit“ a lidi už nemají argumenty. Tak mi začnou dokazovat, většinou lživými výmysly, že jsem špatná. Bylo mi řečeno, že jsem zrůda.
Chci, aby si z mého příběhu něco odnesli i ostatní
Já jsem si svých nedostatků vědoma, ale lidé se chovají, jako kdybych si o sobě myslela, že jsem dokonalá, a dokonce mi podsouvají, že si to myslím. Kamarádi, nemyslím si to. Vím, že jsem semetrika a netajím se tím. Stejně tak, jako se netajím svými názory a nedokážu se přetvařovat. Když se mi něco nelíbí, řeknu, či spíše napíšu, že se mi to nelíbí a proč.
Nebojím se mluvit o své poruše osobnosti a mluvit o svých životních zkušenostech. Tohle ale hodně lidí vidí tak, že se na sebe jen snažím stáhnout pozornost a chci být litovaná. Nechci. Chci jen, aby lidi věděli, co je to hraniční porucha, jak se vyvíjí, proč vlastně existuje a jaké jsou její projevy. Občas, ze sarkasmu, když někdo moc vyrypuje, řeknu: „já můžu, já mám na to papíry“. Ale nemyslím to vážně – bohužel je to bráno vážně.
Jak jsem výše psala, že jsem ze svých problémů obviňovala druhé, taky to není tak úplně pravda. Věděla jsem, že je se mnou něco jinak, že mám deprese, jsem hodně protivná a vždycky jsem to při seznámení s klukem řekla dopředu, na rovinu. Nikdo mi nevěřil, pak jsem ale byla ta špatná. Nepíšu to, abych byla za chudinku (ačkoliv občas by nějaký ten soucit od normálních lidí potěšil). Píšu pouze, co se dělo.
Nezacházela jsem do úplných podrobností, to bych tu seděla ještě pár století, než bych si na všechno vzpomněla. Možná se v tom čtenář i ztratí, ale doufám, že moje psaní někomu přinese pár informací, možná útěchu, že není sám, kdo to tak měl, má atd.
A věřte nebo ne, opravdu není mým cílem chtít zlo.
