Můj přítel Vítek je velice příjemným společníkem, se kterým je vždy zábava, ale nikdy za mě nic nezaplatí a chce, abychom se o útratu poctivě dělili napůl. Trápí mě to a nevím, jestli má smysl vůbec v takovém vztahu...
Můj přítel Vítek je velice příjemným společníkem, se kterým je vždy zábava, ale nikdy za mě nic nezaplatí a chce, abychom se o útratu poctivě dělili napůl. Trápí mě to a nevím, jestli má smysl vůbec v takovém vztahu pokračovat.
Láska na první pohled
S Vítkem jsem se seznámila na odborném školení, kam jsem byla vyslána svojí firmou. On tam byl také. Zaujal mě hned na první pohled a bylo zřejmé, že ani já mu nejsem lhostejná. Během dne jsme se dali do řeči, povídali si a slovo dalo slovo a Vítek mě pozval na schůzku. Zrovna jsem byla sama bez přítele, takže jsem nabídku ráda přijala.
Šli jsme do příjemné a drahé restaurace. Povídali jsme si a čas rychle plynul. Když přišel čas placení, myslela jsem si, že útrata půjde celá na jeho vrub, když mě pozval. Ale nebylo tomu tak. Za sebe jsem musela zaplatit sama.
Docela mě to překvapilo, ale protože se s Vítkem fajn povídalo a byla s ním legrace, dále jsem to neřešila. Domluvili jsme se na další akci, kterou měla být společná návštěva kina. I v tomto případě jsem byla požádána o to, abych si svůj lístek zaplatila.
Náš vztah nabýval na intenzitě
I přes jeho neochotu s placením útraty mi bylo s Vítkem moc dobře, choval se velmi mile a těšila jsem se na každé naše další setkání. Pozvala jsem ho také k sobě domů a uvařila večeři, kterou mi s nadšením pochválil. Byla jsem v sedmém nebi.
Možná i proto, že se následně projevil v tom nejlepším světle i jako milenec. A tak náš vztah pomalu a jistě sílil. Jediné, co kazilo dojem, bylo to, že veškeré aktivity, které jsme s Vítkem podnikali, jsem hradila s ním na přesnou polovinu. A to doslova.
I když jsme jeli na výlet jeho autem, neváhal si říct o příspěvek na benzín. Stejné to bylo s naší první společnou dovolenou. I tu jsem si platila sama.
Velké dilema
I když je Vítek milý společník a mám ho opravdu ráda, nevím, jestli s ním mám zůstat. Mrzí mě totiž, že není ochotný do mě investovat žádné peníze. Zatímco on u mě doma jí zadarmo a kolikrát si ještě jídla přidává, já si musím svou útratu všude, kam jdeme, zaplatit.
Vítek mi neváhá třeba naúčtovat i lístek za parkování automobilu na parkovišti. Nikdy mi nekoupil nic jen tak, ani květiny. Vím, že na tom vztah dvou lidí nestojí, ale v těch maličkostech je vidět, že si hlídá každou korunu, než ji vydá.
Stále častěji tak začínám přemýšlet o tom, jestli není Vítek opravdu lakomý. A kdo by chtěl žít s lakomcem?
