Žena sdílí hluboce osobní příběh ztráty dítěte, které se narodilo mrtvé. Popisuje moment porodu bez pláče, následné psychické zhroucení i chladné přijetí od okolí. Díky terapii a podpoře začala znovu žít a pomáhat jiným ženám v podobné situaci. Silné a otevřené svědectví o mateřství, které přetrvává i po nejbolestnější ztrátě.
Byla jsem připravená na bolest. Na kontrakce, krev, řev. Ale nebyla jsem připravená na ticho. To hluboké, nepřirozené ticho, které nastalo po porodu. Místo pláče miminka přišlo jen mlčení. A pohled lékaře, který se mi do očí podíval jinak, než by měl. Tak začal nejbolestivější den mého života.
Těhotenství bylo bezproblémové. Cítila jsem se skvěle, chodila do práce, připravovala pokojíček, četla si o vývoji miminka. Všechna vyšetření byla v pořádku. Byli jsme nadšení. Já, můj muž, celá rodina. První dítě. Kluk. Vybrali jsme jméno – Matěj.
Do porodnice jsme jeli plní očekávání. Byla jsem vyděšená, ale taky natěšená. Bolest byla silná, ale zvládnutelná. Po šesti hodinách tlačení se ozvalo ticho. A zůstalo. Lékař najednou přestal mluvit. Tváře personálu ztuhly. A mně se v hlavě rozběhl film: Proč nepláče? Proč ho nenosí ke mně? Co se děje?
Pak přišel doktor. Sedl si vedle postele. A řekl tu nejhorší větu mého života: „Je mi líto, miminko se narodilo mrtvé.“
Svět se rozpadl. Všechno, co jsem plánovala, co jsem cítila, co jsem si vysnila… bylo pryč. Jen prázdno. Jen bolest. Jen zoufalství, které se nedá popsat. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Ještě ráno cítili pohyby. Slyšela jsem srdce. A najednou – ticho.
Nabídli mi, že si ho mohu pochovat. Odmítla jsem. Dnes toho lituju. Tehdy jsem na to neměla sílu. Chtěla jsem utéct. Vrátit čas. Vzbudit se. Ale nic z toho nešlo.
Dny po porodu byly mlhavé. Všichni kolem mluvili šeptem. Sestřičky se mi vyhýbaly pohledem. Jiným maminkám nosili miminka, já jen ležela v pokoji a zírala do zdi. Cítila jsem se zlomená. Ne jako žena. Ne jako matka. Jen jako někdo, komu byl odebrán kus duše.
Doma to nebylo lepší. Lidé nevěděli, co říct. Někteří mi gratulovali, protože nevěděli, co se stalo. Jiní se vyhýbali kontaktu. Rodina mlčela. A můj muž? Ten se uzavřel do sebe. Každý z nás truchlil jinak – a místo abychom se drželi, vzdalovali jsme se.
Začala jsem chodit k psycholožce. A poprvé jsem slyšela, že mám právo truchlit. Že jsem matka. I když mé dítě nikdy neotevřelo oči. Že bolest je skutečná, i když ji nikdo nevidí.
Dnes už o tom mluvím. Ne proto, že by to přestalo bolet. Ale protože vím, jak strašně sama si žena v takové chvíli připadá. Jak moc potřebuje slyšet: „Nejsi sama. Není to tvoje vina. A nejsi špatná matka.“
Začala jsem psát blog. Pomáhat jiným ženám, které prošly stejnou ztrátou. A zjistila jsem, kolik nás je. Kolik ticha se skrývá za zavřenými dveřmi. Kolik bolestí, o kterých se nemluví, protože „je to příliš smutné“.
Ale právě o těch věcech musíme mluvit. Protože právě v nich je ukrytá největší síla. Ta, která se narodí, když se všechno ostatní zhroutí.
Matěje nikdy nezapomenu. Ale už mě jeho ztráta nedefinuje. Jsem pořád jeho máma. A zároveň žena, která se znovu nadechla. Pomalu. Těžce. Ale přesto.
