S Lucií tvoříme pár už něco přes dva roky, z toho rok žijeme spolu společně s jejími dětmi z prvního manželství. Na první pohled vypadáme jako spokojená rodina, ale přiznám se, že se ve mně vše bouří. Nejspíš jsem...
S Lucií tvoříme pár už něco přes dva roky, z toho rok žijeme spolu společně s jejími dětmi z prvního manželství. Na první pohled vypadáme jako spokojená rodina, ale přiznám se, že se ve mně vše bouří. Nejspíš jsem neuzrál do role nevlastního otce.
Láska bez podmínek
Nebaví mě to. Svoje vlastní děti zatím nemám a ty Luciiny jsou ještě malé, synovi je pět a dceři tři.
Kvůli nim a péči o ně nemá Lucie tolik času na náš vztah. Spíše mě tlačí do role otce a chce, abych se dětem také věnoval. Bohužel to není právě to, o co bych zrovna stál.
Péče o děti mě nebaví
Občas je vezmu ven na dětské hřiště nebo na procházku po sídlišti, ale nebaví mě to, protože k nim nemám žádný citový vztah. Ani nevím, o čem se s nimi pořád bavit a dělám to jen kvůli Lucii, kterou mám rád.
Nerad bych o ni přišel. Jenže s mým přístupem k tomu možná dojde. Navíc mám dojem, že i ty děti vycítily, že je moc nemusím. Nejraději jsou se svojí mámou.
Když jdeme spolu ven, většinou se tváří otráveně. Ale Lucie na tom obvykle trvá, protože chce, abychom se dobře sžili.
Nevím, jak to Lucii říct
Přemýšlím, jak Lucii vysvětlit, že se na roli náhradního otce necítím. Možná by vše vyřešilo, kdyby si její děti vzali na starost prarodiče, nebo převzal do své výhradní péče jejich biologický otec.
Jenže jejich vlastní otec se o své děti vůbec nezajímá. I to výživné na děti z něj musí Lucie páčit prostřednictvím soudů. Nikdy jim nedá nic navíc, takže všechno okolo dětí je v režii mě a Lucky.
Vím, že naši situaci budu muset nějakým způsobem vyřešit. V každém případě to bude bolestivé rozhodnutí. Ať už pro mě, nebo pro Lucii.
